Novinář v popkultuře: Spotlight

Souboj právníků, novinářů a církve patří mezi obšírnější a náročnější témata celovečerních filmů. Když se k tomu přidá zápletka v podobě fenoménu pedofilie v řadách katolických kněží, vznikne nám koktejl, který nás možná nijak nenadchne. Dokonce ani snímky na filmových databázích nenabízejí zdání, že by se ve filmu mohla objevit byť jediná akce.

To, co nás motivuje k shlédnutí Spotlightu, je totiž zejména prestiž, jakou si vybudoval získáním Oscara. Už jednou jsme se poučili, že i z počátku nepůvabné téma může vyústit ve velice převratný děj, který nám utkví v hlavě na mnoho let dopředu (podobně jako v případě Gran Torina). Spotlight jede ve stejné stopě.

Děj se primárně bez vedlejších flashbacků odehrává okolo roku 2001, kdy investigativní tým novinářů s názvem Spotlight přináležející pod Boston Globe dostane nového šéfa. Ten do redakce přinese pomyslný stříbrný vítr a otevře zapomenuté téma, které novinami prošlo bez povšimnutí a námahy mnoho let předtím. Série vyšetřovacích dialogů v interiérech nenudí a po celých 128 minut se neustále rozvijí někam dál. Snímek vyvrcholí ve famózní odhalení, které obsahuje i hlubokou evaluaci divákových získaných dojmů.

Co se novinařiny a její vizuální stránky týče, musí se Spotlightu nechat, že umí udělat retro strašně sexy. Nabízí se nám pohled do redakcí velkých jako výrobna na čokoládu, kde počítače nezvládají ještě ani Word a všechno se pečlivě dokumentuje v zapečetěných složkách. Připomíná nám to tu neuspěchanou dobu, kdy kvalita vítězila na kvantitou a jednotlivé články trvalo uzavřít i několik měsíců. Novinář zde vypadá jako neúspěšný kandidát na detektiva CIA, který nesplňoval podmínku věku, původu nebo pohlaví. To však dohání svým šarmem, argumentačními triky a narcistním altruismem. Všechny rozhovory se řeší mimo záznam na společenských akcích při kapce whisky, na golfových hřištích, v restauracích, parcích a domácnostech.

Když Spotlight srovnáme s dnešním mediálním světem (posun o nějakých 14 let), vyvolá to v nás dojem, že zlatá éra žurnalistiky je už dávno u konce a my neodvratně stojíme na prahu síťové společnosti. Že tatam jsou časy, kdy na noviny stáli lidé u trafiky frontu, dnes si je už nikdo nevezme ani zadarmo od stewardky ve vlaku. Tento kontrast nás přivádí ke dvěma otázkám: Jsme ochotni platit za kvalitní, ověřené informace? Jsme ochotní v zájmu rychlosti a nízké ceny vykovat oběť nejvyšší – vzdát se nároku na pravdu?